Recenze

Když jde v Čechách do kin nový film z rodinné dílny Svěráků, je z toho vždycky obrovské haló, které překoná snad jen příchod dalšího Kameňáku. Typický „cimrmanovský“ humor vytvářený především Zdeňkem Svěrákem se stal už jakýmsi symbolem chytrého českého humoru. Nutno však přiznat, že ve Třech bratrech ho je po málu, ale duch zapomenutého polorakouského velikána v něm je stále cítit.

Jak se pozná kvalitní pohádka? Prostě přejde do lidu a repliky z ní znají už malé děti.

Nová filmová pohádka firmy Svěrák a syn (z filmového hlediska by se spíš mělo říci „Svěrák a otec“) je poněkud netradičně pojatou, neb je složena ze třech klasických pohádek (O šípkové Růžence, Červené Karkulce a O dvanácti měsíčkách) a hlavně se značnou část z 90 minutové stopáže zpívá. Hudba byla tvořena dvojicí Svěrák – Uhlíř, tedy další roky prověřenou značkou a většina písniček podle toho i vypadá. Do hlavních rolí filmu bylo usazeno mnoho známých tváří českého filmu – Kaiserem a Lábusem počínaje, Klusem a Dykem (hrající hlavní role) konče.

Jsou filmy, které zaujmou svým příběhem, kompozicí, vizuálem nebo propracovanou psychikou postav. Potom jsou filmy jako The Artist. Ty se vymykají naprosto všemu, co je v té době zaběhnuté, a nelze je tedy zaměnit s žádným jiným dílem. Umělec, jak zní neoficiální český název, je totiž film, který využívá všechna kouzla stařičkého filmu z dob, kdy zvuk musela obstarávat kapela přímo v kinosále.

Ač se tedy jedná o snímek z roku 2011, zachovává si veškeré tradice němého filmu v době své největší slávy a snaží se tak ve všech směrech i vypadat. Rázem se tedy dostáváme do meziválečného období amerického Hollywoodu, kde nesmírně populární herec George Valentin prožívá vrchol své kariéry. Žije v luxusním domě se svou podobně slavnou manželkou a jeho filmy jdou na dračku. Ovšem co nevidět se na světlo světa dostane vynález, kterým George opovrhuje – mluvený film.

Jméno Dannyho Boyla je zárukou přinejmenším velkého očekávání, v lepším případě potom kvalitní podívané. Ostatně to, že Boyle umí točit filmy dokázal nejenom oskarovým Milionářem z chatrče, ale i hororem 28 dní poté nebo kulturní modlou Trainspotting. Nebudu lhát, že pro Boylovy filmy mám slabost, a tak jsem taky měl od Transu značná očekávání.

Trans je film spíše Nolanovského ražení, jelikož je celý namotaný kolem schizofrenního vyprávění o Simona (James McAvoy), který pracuje jako historik umění v aukční síni. Tu poté přepadnou záhadní lupiči a nejcennější obraz ukradnou a při tom Simon přijde k úrazu hlavy, při kterém částečně ztratí paměť. Ovšem jak posléze zjistíme, Simon stihl malbu někam schovat a lupiči tedy ukradli pouze bohaprostý rám. A následuje jádro filmu, kdy si lupiči najmou psycholožku, aby pomocí hypnózy zjistila, kde je obraz ukryt.

V posledních letech je jasný trend zvyšování nabídky v oblasti 3D animovaných filmů. Doby, kdy válčil o diváky pouze Pixar s Dreamworks jsou už dávno pryč, kina teď (v tom lepším případě) plní animáky i od menších studií, ale s různou kvalitou. Dreamworks přichází na trh s úplně novou značkou – rodinkou Croodsových. Zodpovědnost pověsil na bedra osvědčeného skvělého režiséra Chrise Sanderse (Jak vycvičit draka) a ten za pomoci méně známého Kirka De Micca vytvořili výborný film, který pobaví celou rodinu.

Příběh se odehrává v době kamenné, kdy ústřední rodinka je poslední zástupce jeskynních lidí široko daleko, a to zkrátka proto, že většinu času tráví zavření ve své jeskyni. To však špatně nese dospívající dívka Eep, která by ráda objevovala život venku, ale tatík jí to nedovolí. Jednoho dne ovšem přijde na scénu mladík Guy, který život Croodsových otočí naruby svými řečmi a později i činy. Přijde prý totiž jakýsi konec světa, jaký doposud znali. Tak se také stane a rodinka se musí vydat na cestu, aby přežila.

Ačkoliv bývají často filmy evropského původu válcovány velikostí svých zaoceánských bratříčků, tak si stále filmová tvorba ze starého kontinentu zachovává intimitu, kterou jen stěží v Hollywoodu napodobují. Příkladem za všechny budiž dánský počin režiséra Vinterberga. Hon je film, který se těžko hodnotí jako film, a to protože byl natočen tak uvěřitelně a děj plyne natolik plynule, že vás příběh čerstvě rozvedeného Lucase pohltí.

Děj se odehrává na dánském maloměstě, kde hlavní hrdina Lucas pracuje v místní školce, protože školu, ve které dříve pracoval zavřeli. Je čerstvě rozveden a po telefonu probíhají hádky s jeho bývalou ženou ohledně toho, s kým bude jejich syn trávit víc času. Do tohoto prostředí přichází jedna nevinná událost, která převrátí život Lucasovi i jeho blízkým. Události, které nastanou po jedné malé lži můžou být pro osud jedince naprosto fatální, a také pro Lucase byly.

Postapokalyptická tématika je ve filmu již dost dlouho zakořeněnou, avšak filmaři se k ní stále vracejí, aby ji ukázali v novém světle, nebo jako v případě Cesty ve světle stejném, avšak z jiného pohledu. Pamatujete si na několik let starou Book of Eli? Zhruba podobně je postaven i svět ve filmu od ne tolik známého režiséra Johna Hillcoata. Svět, jak ho známe my, je nadobro zničen (nikdo pořádně neví proč a jak se to stalo) a lidstvo společně se vším živým vymírá. Země se stává neobyvatelnou, protože nic neroste, a tudíž není, co jíst. Posledních pár lidí, kteří přežívají se mezi sebou vraždí a nezůstávají jen u toho, protože maso je maso…

Kde nemůže žít člověk, nemůže ani Bůh.

V tomto nehostinném prostředí přežívá posledních pár jedinců. Naše Cesta sleduje příběh táty se synem (nemají jména… zdravím pane Kafka), kteří se snaží dostat na jih k moři, kde ,jak doufají, naleznou lepší prostředí k životu. Tohle je v podstatě děj celého filmu, ovšem hlavní devíza Cesty není v oslnivé story, brilantní charakteristikou postav nebo převratnou kompozicí. Důvod, proč je tenhle film možno doporučit, je jednoznačně v atmosféře. V podstatě od úplného začátku se topíme v samotě a beznaději ztraceného světa, to je doplněno (a podpořeno) výtečným vizuálem. Kolikrát budete hledat bradu, když ústřední dvojice půjde po rozpadlém městě a kamera se nebojí zabrousit do dalších a dalších úhlů, ve kterých si můžete vychutnat tu zkázu plnými doušky.

Není mnoho filmů s duchařskou tématikou, které by stály opravdu za řeč. Na vrcholu tohohle specifického žánru se po boku Šestého smyslu hrdě tyčí film se zářící Nicole Kidman v hlavní roli. Dostáváme zde film, který je postaven na naprosto jednoduchých základech tajemna starého domu, ovšem atmosféra vytvořená na těchto principech je opravdu výtečná a v nejlepších momentech by nestačil leckterý nůž na její krájení.

Někdy se světy živých a mrtvých spojí v jeden

Příběh se odehrává ve osamělém starém domě na konci druhé světové války, kdy Grace čeká se svými dvěma dětmi na návrat manžela z bojů proti nacistům. Ovšem obě děti trpí záhadnou alergií na denní světlo, takže všechny okna a dveře jsou zajištěny proti jeho průchodu a matka Grace na svých ratolestech nadmíru lpí, jelikož jsou to jediné, co po jejím manželovi doma zůstalo.

Zack Snyder (autor takových pecek jako Watchmen nebo 300) spojil svoje síly se současným králem Hollywoodu – Christopherem Nolanem (trilogie Temný rytíř, Dokonalý trik, Počátek), který si vzal pod taktovku celou produkci, aby společně vytvořili novou verzi příběhu o zrodu snad toho nejklasičtějšího ze všech superhrdinů. No nezní to parádně? Připočtěte hudbu od další filmové ikony – Hanse Zimmera. Máme tu velkou filmovou pecku! I když…

Nejsi jen tak někdo, jednoho dne se budeš muset rozhodnout, jakým člověkem chceš být. Ať už si vybereš jakkoliv, tvoje volba změní svět.

Tenhle film je v podstatě výstavní skříní současné kinematografie, alespoň co se „zakamerového“ obsazení týče, protože těžko bychom hledali větší osobnosti. Zack Snyder proslavený svými vypiplanými ikonickými záběry, které třeba v podobě 300: Bitva u Thermopyl vstoupily do historie. Nolan, který mimo jiné pracoval na samotném příběhu Muže z ocele, je jedním z nejlepších vypravěčů současnosti. Nolan svoje příběhy zakládá na značné velkoleposti, ale třeba v posledním Temném rytířovi už mu to přerostlo přes hlavu a dostal se na(d) svůj pomyslný strop.