Recenze

Filmy pojednávající o sportu resp. o příbězích sportovců jsou speciální škatulkou, do které lze zařadit jen málo ze světové tvorby. Jedná se totiž o specifický žánr, kterého je jako šafránu na louce, po jejímž povrchu si udělal výlet zbloudilý kombajnista cestou do hospody. To je hned z několika důvodů, jednak technická náročnost a nezáživnost samotného výkonu sportu a hlavním je samotná podstata sportu-jednoduchost. Málokdy se poštěstí, že se naskytne natolik silný příběh, aby stál za filmové zpracování.. Coach Carter je jedním z těch vůbec nejlepších v tomto oboru.

Hrou při zdi světu neposloužíte, není nic osvíceného na tom, když se budete krčit, aby se lidé kolem cítili lépe. Byli jsme stvoření, abychom zářili. To světlo je v nás všech, a když mu dáme prostor se rozsvítit, dáváme ostatním možnost udělat totéž.

Sportovní film může uspět v případě, že pozadí samotného sportovního výkonu (na ten ostatně koukáme na přímý přenos a nepotořebujeme filmovou rekonstrukci) je dostatečně zajímavým. Přesně tady je klíč k úspěchu „Trenéra Cartera“. Dostáváme se do společnosti střední školy v Richmondu, která je v městské části se značnou kriminalitou, chudobou a vůbec čtvrť, ve které byste nechtěli trávit nedělní odpoledne, natožpak své dětství, nebo hůř – pubertu.

Je mnoho inspirativních děl v zaprášených policích světové kinematografie, ale jen několik z nich skutečně dokáže nadchnout-inspirovat. Útěk do divočiny patří do téhle vytříbené společnosti a to naprosto po právu, protože jako po zhlédnutí Requiemu za sen budete mít chuť se zastřelit, po The Magic of Belle Isle napsat knížku, tak po Útěku z divočiny máte chuť vzít batoh na záda, nůž do kapsy a vyrazit ven a (ne)vrátit se za hodně dlouho.

Když připustíme, že lidský život může být udáván pravidlem, potom zničíme všechny možnosti, které život jinak nabízí.

Nepatřím do skupiny renesančních lidí, kteří mají veškeré předlohy k filmům přečteny, takže nemůžu srovnávat, nakolik je film věrný původní knize, ale tahle neznalost vůbec nevadí, protože film si užijete i bez toho(a já jsem toho důkazem). Snímek je totiž natočen velice zajímavě i co se kompozice týče, máme v něm 3 časové roviny s několika dalšími nepravidelnými vzpomínkovými vstupy, a tak vlastně za ty 2 hodiny poznáme život Alexandra Supertrampa kompletně a co víc-působí to přirozeně.

Mezi kopci, stohy, závějemi a kupami špíny, které z důvodů lepší prodejnosti jsou řazeny do kategorie „teenagerských“ komedií(ať už s přívlastkem party, romantická, nebo crazy), se světe div se dá naleznout také film, který má v sobě skutečnou kvalitu. Charlieho malá tajemství je film podle stejnojmenného románu Stephena Chboskyho a natočen byl pod taktovkou téhož člověka, tahle sázka na „jednu hlavu“ se vyplatila, protože prostě ten film je super.

Přijímáme takovou lásku, o které si myslíme, že si zasloužíme.

Charlie nastupuje na střední školu, kde krom několika pseudopřátel nikoho nezná, navíc se právě vrátil z nemocnice a připadá si slabý, jednak protože nemá žádné kamarády a jednak protože si není jistý ani sám sebou. Ovšem to se změní v momentě, kdy pozná Hermio…Emmu Watsonovou-Sam a Ezra Millera-Patrick, ti ho jakožto středoškolští matadoři začnou zasvěcovat do studentského života.

Je jen úzká sorta filmů, na které se můžu podívat zkrátka kdokoliv, ať už půjde o puberťáka, nebo babičku, tak bude divák nadšený. Good Will Hunting patří do tohoto úzkého „žánru“ a nebál bych se říct, že v něm exceluje.

Filmy o géniích, když jsou dobře natočené, mají velký předpoklad uspět, protože prostě lidé jsou fascinovaní chytrými hlavami. Jako filmy podobné Willu Huntingovi je možno jmenovat Čistou duši, Svět podle Prota nebo i Fenomén, tady všude můžeme žasnout nad lehkostí, se kterou zvládají hlavní hrdinové úkony pro nás neřešitelné. Ovšem Dobrý Will Hunting jde ještě dál.

Fakt, že evropští tvůrci jsou ve všech směrech z jiného masa než ti za velkou louží, je více než zřetelný, ovšem jednou za čas se filmaři ze starého kontinentu střetnou s Hollywoodskou mašinérií i co se tématu týče, potom dostáváme velice zajímavé porovnání naprosto odlišných stylů.

Exemplářem za všechny budiž snímek 28 dní poté. Miláček britského publika Danny Boyle se na přelomu tisíciletí pustil do zombie filmu, který byl (a v podstatě i je až na španělské výjimky) výhradou americké tvorby, a vytvořil film, jaký tu ještě nebyl. Kdybych měl popsat film v pár slovech byla by to: autentičnost, intimita, akce, strach, beznaděj. Těžko zapomenete na záběry liduprázdného Londýna, kde jediný pohyb obstarává Temže a odpadky poletující nad zemí… Doteď si kladu vlastně otázku „Jak tohle k sakru natočili“.

Pixar poslední dobou nemá tak jasnou pozici na poli animáků jako tomu bylo před časem, trpí neoriginalitou, naivním dějem atd. Raubíř Ralf je velice originální, prostředí videoher je (vyjma snad Futuramy) neokoukané a první čtvrtinu filmu roztomilé. Začátek je totiž celkově skvělý, hezké odkazy na slavné hry a krásný svět propojených postaviček, který do sebe zapadá.

Jsem špatňák… a to je dobře, protože já nikdy nebudu dobrák a to není vůbec špatně. Není nikdo, kým bych byl radši než špatňákem.

Ovšem pak nastává dobrá polovina filmu, u které trpíte pixarovskými nemocemi – hloupatým dějem, otravnými dialogy a debilními postavami… to se projeví třeba tak, že se začnete hrabat v křesle, překlikávat na facebook a vůbec koukat kde co lítá. Vlastně až na konci se dostaví trochu osvěžení. Celkově na mě film působí jako promarněná šance, začátek měl skvěle našlápnuto k legendě jakéhosi herního Shreka, bohužel půlku filmu strávíte v cukrovém světě s otravnými postavičkami, což je veliká škoda, jelikož snad všechny postavy z jakéhokoliv jiného univerza jsou super. Veliká škoda, ale přesto fajn pokoukání.

Jsou filmy, od kterých víte, co přesně byste měli čekat, potom jsou filmy, u kterých si nejste přímo jisti, o co by mělo jít, a pak jsou filmy jako Detachment, u kterých nemáte vůbec páru, do čeho to vlastně jdete. O to větší překvapení je, když se z takového šedého koně (černý kůň má přecijenom nějaké očekávání) vyklube prvotřídní podívaná. Přesně takové je totiž intimní drama o učiteli Henry Barthesovi, které jistojistě nesedne úplně každému, jednak proto, že to je roztahané, a také z nutkání zastřelit se po skončení filmu.

Představivost.. Ta největší síla, kterou kdy lidé měli.

Neskutečně odzbrojující film. Slova jako „super,pecka,mazec“ nelze použít u něčeho podobně krásnýho. Původně mě napadlo pro srovnání Eastwoodovo Gran Torino pro srovnání, ale Eastwood je starý škarohlíd a mrzout, takže tenhle film je úplně jinde. Pana Reinera si tímto píšu na seznam ostře sledovaných režisérů.

Pro Reinera obecně platí, že si bere malá sousta, jen malé příběhy, ale dokáže se na nich naplno vyřádit. Freeman je navíc prostě třída a je to radost ho sledovat, a ačkoliv děj na přebytek zvratů netrpí, čas utíká neúměrnou rychlostí. Možná by se hodilo vytvořit nový termín „krásný film“ a to už jenom kvůli The magic of Belle Isle. Hrozně špatně se dávají do slov pocity, kterými je film naplněn, protože se necháváte unášet hezkými myšlenkami poskládanými v uhlazených větách… Ono je to všechno tolik sentimentální a asi i trochu přisládlé…

Ale.. vždyť je to tak krásný!