Recenze

Šílenec Tarantino po 3 letech, kdy byl zalezlý v útrobách Hollywoodu a pečlivě tam připravoval svoje veledílo, nyní přivádí na kolbiště světové filmografie další ze svých vypiplaných děl. Tentokrát však zabrousil do řeky nepoznané a to westernu. Příběhů z divokého západu bylo zpracováno již stovky, ale jak už Tarantino má ve zvyku, změnil žánr, resp. přizpůsobil si ho podle svých požadavků. Velký Quentin si vzal na paškál kontroverzní téma, jakým otroctví černochů v USA nepochybně je, a ztvárnil ho podle sebe – divně. Je paradoxní, že ačkoliv někteří režiséři tvoří divné filmy, jsou zavrhování, ne tak Tarantino, ten vkládá do svých filmů praštěnost s takovou grácií, že ho milují jak diváci, tak kritikové. Nejinak tomu je v Nespoutaném Djangovi.

„I count 6 shots nigga“. „I count 2 guns nigga“.

Tarantino má skvělý čuch na dobrý příběh a nelze se divit, že si pro svůj westernový debut vybral právě příběh osvobozeného otroka Djanga (Jamie Foxx), který hledá za pomoci dr. Schultze (Christoph Waltz) svou “ztracenou” ženu. Pro ústřední dvojici je hlavním záporákem největší otrokář na jihu Calvin Candy, kterého můžeme vidět v podobě Leonarda DiCapria. Ten dostává rok od roku důležitější a hlavně viditelnější role a zjevně mu to prospívá, protože hraje skvěle. Candyův hlavní dialogový souputník – bývalý zubař a současný lovec lidí doktor Schultz je zde bravůrně ztvárněný Christophem Waltzem, který svoji schopnosti už naznačil v Hanebných Panchartech, ale až tady se mu dostalo náležitého prostoru, což se nakonec ukázalo v ocenění v podobě oskarové sošky. Proč nemluvím spíše o hlavní postavě Djangovi? Zkrátka protože je mlčenlivý a většinu času se o chod konverzací stará dvojka Candy – Schultz, ale i tak jsou rozhovory odměřeného Djanga s podivínem Schultzem hlavní šťávou první části filmu.

A důvody? Kdo potřebuje důvod, když má heroin?

… Boylovu klasiku bych dal povinně pouštět na základkách, ono by to ve výsledku vyšlo daleko levněji a přitom účiněji než kdejaká protidrogová prevence. I když strašně blbé téma, má to tempo, nadhled, vtip i grády. Super je hlavně vyprávění v první osobě, dodává to velkou autenticitu ději a tomu, co se zrovna honí v palici zfetovanýmu týpkovi. Oproti Requiemu za sen, po kterém by se člověk nejraději odstřelil, skvělý film i pro lidi, co nemají masochistické sklony.